Cesta za sny

18. srpna 2015 v 12:14 | Ginger White |  Myšlenky a názory
Tento článek bude možná trochu popletený a zamotaný do sebe, protože mám v hlavě spoustu myšlenek a doufám, že je dokážu správně formulovat. :) Chtěla bych psát hlavně o tom, jaké to je, vzít život do vlastních rukou a snažit se o něco, co si skutečně člověk přeje.

Asi bych měla začít na příkladu ze svého vlastního života, abyste pochopili, proč mě toto téma vlastně napadlo. Kdyby jste se asi tak před rokem zeptali někoho, kdo mě zná, řekl by vám asi tohle: ,,No, je to fajn holka. Je hodně inteligentní a dokáže být i vtipná, bohužel je ale dost zamlklá a neprůbojná." (mimohodem to nejsou má slova o sobě, opravdu jsem se ptala kamaráda, co si o mně myslel před rokem). No dokážete si takový typ člověka zřejmě představit.

A jak je to se mnou teď? Víte, jsem z malého města ze západu Čech a letos v květnu jsem odmaturovala. Maturitu jsem udělala s vyznamenáním a hned po ní jsem začala pracovat v Německu v Bodenmaisu a pak ve Zwieselu, kde jsem si vydělala celkem dost peněz a zlepšila němčinu. Teď momentálně jsem si našla byt v Praze, kam se stěhuji se svými kamarádkami. Rodiče jsem smířila s tím, že nejdu na vysokou, ale "jen" na jazykovku na rok, že se uživím sama a příští rok mám v plánu přestěhovat se do ciziny. Věřte mi, v životě by mě nenapadlo, že to takhle jednou bude a jsem za to velmi ráda. I když pravda je, že tomu nějak stále nemohu uvěřit. :D

A co se změnilo? Asi v mém životě nastal prostě a jednoduše zlom. Jednou večer jsem byla v kavárně se svou velmi dobrou přítelkyní a ona mi řekla o svém plánu. O tom, jak se chce odstěhovat do Prahy po maturitě atd.. No a mně v tu chvíli došlo, že to je přesně to, co nejen chci, ale i to, co potřebuji. Došlo mi, že jenom nějaký hloupý strach ze selhání mě stále drží doma a mé zakřiknuté osobnosti to také neprospívá. Uvědomila jsem si, že to, co si doopravdy přeji, je postavit se na vlastní nohy a začít někde žít nový život. Asi nemusím říkat, že ta přítelkyně je teď moje budoucí spolubydlící. :)

No a tak jsem se odhodlala a řekla o mém plánu rodičům. Nemůžu říct, že by byli úplně štastní.. Ale co je hlavní, vůbec mě nebrali vážně! Brali to jako nějaký úlet! Nicméně to mě samozřejmě nakoplo ještě víc a další motivací bylo, ukázat všem, že na to mám. Po tom, co jsem začala dělat v Německu (a věřte, že to byl dost velký záhul - i 14 hodin denně + hodina cesty tam a zpět), si začali asi říkat, že to možná myslím vážně a když tento víkend viděla mamka byt, který jsme si sehnaly, uvědomila si, že to myslím naprosto vážně. Stejně tak to teď berou i ostatní lidé kolem mě.

No ještě není vše vyhráno, ale myslím, že jsem na dobré cestě za svým přáním. A co tím chci říct? Myslím, že by se lidé neměli bát jít si za tím, co opravdu chtějí. Ať se na ně okolí kouká jak chce a ať jim okolí říká, co chce (tím nechci říct, že nemáme poslouchat rady ostatních, mnohdy nám mohou otevřít oči). Ale také tím chci říct, že pokud něčeho chceme dosáhnout, nestačí o tom mluvit a čekat, až nám to spadne do klína, ale chce to vzít příležitost do vlastních rukou a snažit se. A myslím si, že když člověk dosáhne svého cíle svým vlastním úsilím, váží si ho mnohem více, než kdyby mu ho někdo naservíroval na zlatém táce.

Jen pro informaci, tento článek měl být totálně o něčem jiném, ale jak jsem začala psát, už to nešlo zastavit. Taky podle toho ten článek vypadá. :D

Tak pište vaše názory na toto téma nebo příklady z vašeho života, ty mě opravdu zajímají. Děkuji vám a kdyby jste měli návrh na další téma, napište mi ho do komentářů.

Ginger White
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Evička333 Evička333 | 18. srpna 2015 v 12:58 | Reagovat

Tak to ti moc gratuluju a budu držet palce i nadále :-) Asi máš pravdu, že by lidé měli za svými cíli jít. Já bohužel patřím mezi lidi, kteří se až moc bojí a tak nějak pluji s proudem. Doufám ale, že se to jednou změní. ;-) Jinak moc hezký blog.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama